Tohoto trestněprávního jednání se dopustí ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.
Svěřenou osobou je pochopitelně nejčastěji dítě. Může jí být ale také dospělá osoba, která je odkázaná na péči pachatele například v důsledku vysokého věku, nemoci, duševní poruchy či jiné formy sociální závislosti.
Týrání je zpravidla definováno jako zlé nakládání s osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, a které týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. K následku v podobě poruchy fyzického nebo psychického zdraví u týrané osoby nemusí nutně dojít. Znakem týrání je také jeho soustavnost a opakování.
Týrání může být prováděno různými způsoby, zejména fyzickým násilím, psychickým násilím, sexuálním násilím, ekonomickým útiskem či vyvoláním stavu sociální izolace.
S rozlišením, co je a není fyzickým násilím, zpravidla není potíž. Komplikovanější situace nastává v případě psychického či jiného násilí, které nemusí být na první pohled natolik zřejmé, ale může mít v životě týrané osoby fatální následky.
Současná rozhodovací praxe soudů považuje za psychické násilí například vulgární nadávky, ponižování, vyhrožování, systematickou kontrolu telefonních kontaktů, odepírání spánku, ale také například situace, kdy jsou nezletilé děti dlouhodobě vystavovány psychickému a fyzickému násilí jednoho z rodičů na druhém. Za psychické týrání se podle judikatury dále považuje jednání rodiče, který má na své dítě přemrštěné nároky například na jeho vzhled, váhu, studijní výsledky, a to bez ohledu na jeho schopnosti a možnosti.
Vždy samozřejmé závisí na intenzitě jednání pachatele, délce jeho trvání, opakování, případně jiných konkrétních faktorech.
Nejvyšší soud ve svém nedávném rozhodnutí jako týrání svěřené osoby posoudil jednání otce, který svou dceru soustavným způsobem psychicky týral, a to sprostými a hrubými nadávkami, když se nechovala podle jeho představ, výhružkami vyhazovem z domu, v několika případech také úderem zejména do hlavy, bezcitným ponižováním jejího vzhledu, urážením její matky atd. Toto jednání pak u poškozené dcery vyvolávalo pocit strachu, ztrátu sebedůvěry a motivace se jakkoliv zlepšovat. Na naplnění skutkové podstaty týrání nemohlo nic změnit ani to, že otec dceru dostatečně materiálně zabezpečoval a nijak ji neizoloval od okolí.
Týrání svěřené osoby nemusí nutně naplňovat všechny formy násilí. Týrané osobě tedy nemusí pachatel znemožňovat kontakt s okolím, nemusí fyzicky strádat. Jeho jednání však musí poškozená osoba pociťovat jako těžké příkoří. Dojde-li na straně poškozené osoby k těžké újmě na zdraví (např. vznikem posttraumatické stresové poruchy), je pachatel v případě uznání viny přísněji potrestán.
Týrání svěřené osoby je trestněprávním jednáním, které se odehrává za zavřenými dveřmi. Odhalit jej bývá poměrně složité. Poškozená osoba bývá existenčně závislá na pachateli, a proto jej zpravidla sama ze strachu nanahlásí. Mnohdy jej naopak ještě omlouvá. Pomoci odhalit závadné jednání v rodině tak mohou především školská zařízení, lékaři, případně sousedé či blízké okolí.
Při důvodném podezření na týrání svěřené osoby nabízí právní řád několik možností k okamžitému řešení této situace. Jedná se o vykázání pachatele ze společného obydlí a zákaz jeho styku s poškozenou osobou.V případě rodičovského násilí může být dítě umístěno do ústavního zařízení nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu. Je-li pachatel pro své jednání odsouzen, může mu soud mimo jiné uložit povinnost podrobit se vhodnému terapeutickému programu a nahradit poškozené osobě způsobenou újmu.
Na závěr je třeba říci, že poškozená osoba nemusí způsobenou újmu prokazovat znaleckými posudky, lékařskými zprávami či skutečně vynaloženými náklady (např. na léčení). Soud nesmí poškozenou osobu odkázat s nárokem na náhradu způsobené újmy na občanskoprávní řízení jen pro to, že výši škody neprokázala. V takovém případě je povinen výši škody určit soud vlastním uvážením.